Vyšlapaná čára - Sara Baume

Poetický román o tíze života a o snaze se z ní skrze umění vymanit

Nejhorší, co by se Vám jako umělkyni mohlo stát, je, že z toho budete neustále trochu nešťastná.

J. D. Salinger: „De Daumier-Smithovo modré období“

Vyšlapaná čára je druhým románem mladé irské spisovatelky Sary Baume. Vydán byl v roce 2017 a o rok později se dostal i k nám v překladu Alice Hyrmanové McElveen. Ta přeložila také autorčinu prvotinu Jasno lepo podstín zhyna, a v roce 2017 za ni dokonce získala cenu Magnesia Litera. Oba romány, navzdory vcelku odlišným hlavním hrdinům i jejich osudu, se dotýkají velmi podobných témat. Protože ať už je to podivínský chlap s jednookým psem nebo křehká dívka ze studií umění, oba je spojuje až úzkostná osamělost, a především touha se z ní vymanit a žít.

Hrdinkou Vyšlapané čáry je pětadvacetiletá Frankie, která si po dokončení výtvarných studií na dublinské Trinity College prochází tvůrčí i existenciální krizí. Sleduje všechny ostatní, jak dobře se již dokázali uplatnit, zatímco ona sama jen pracuje v malé galerii v Dublinu a každý večer se vrací do stísněné garsonky. Den ode dne tak na ni víc a víc doléhá ta takzvaná „krize čtvrtiny života“, kdy člověk vychází ze školy a nemá nejmenší ponětí, co dál. Může mít vše, a vlastně nemá nic. Tíha odpovědnosti za vlastní život na Frankie dopadá ve vší síle a nakonec způsobí, že se psychicky zhroutí. Rozhodne se tedy opustit Dublin, svou práci i přátele a nastěhuje se do domku na irském venkově po své zesnulé babičce. Tento dům se jí poté stane nejen útočištěm, ale také místem plným nostalgických vzpomínek, kterým tak jako tak nakonec bude muset čelit.

Román mě zaujal svou anotací, a ještě více překvapil svým tvůrčím zpracováním. V prvé řadě celý příběh sledujeme v ich-formě pohledem oné mladé umělkyně, a tak najednou vidíme svět jejíma očima. A takový svět je plný vjemů, nálad a asociací. Někdy i úplně obyčejný předmět, jakási drobnost zasunutá vysoko na zaprášené polici, zkroucená větev v zahradě nebo kapka deště na okenní tabulce, vyvolává vzpomínky již dávno zapomenuté a nutí nás se zastavit a zamyslet. Přítomný čas nehraje žádnou roli. Frankie se neustále vrací do minulosti a přehrává si v hlavě všechny, i zdánlivě nedůležité momenty. Myslí na ten večer, kdy zemřela její babička. Nejasně si vzpomíná na bouřlivou noc a na to, jak jí maminka smutnou zprávu zavolala až o několik hodin později. Myslí na koberec s prachovými roztoči ve své dublinské garsonce, ke kterému se tiskla tváří a nemohla vstát. Myslí na všechny ty chvíle, které vedly až k tomu, kde je teď. Jak z tohoto proudu ale najít cestu ven?

Je důležité mít na paměti, že naše hrdinka je umělkyně. A tak i jedním z nejzajímavějších motivů na celém románu jsou koncepty uměleckých děl. Hlavní postava knihy i samotná autorka Sara Baume vystudovaly tvůrčí umělecké obory na Trinity College. Umění je tak jejich naprosto přirozenou součástí. Ve Vyšlapané čáře jsou umělecká díla zobrazena jako jakási životní paralela. Frankie sama sebe zkouší. Vzpomene si na olejomalbu, performanci, výstavu a přiřadí jí autora a rok. V krátkém odstavci poté popíše, jak na ni ono dílo působí. Hledá v něm ten ucelující prvek tvorby. Smysl, záměr. Přemýšlí nad autorem a jeho životem. Jsou to díla s námětem pádu, kůlny, zdi, vstávání. Jsou to ty nejobyčejnější vjemy okolo nás pohledem umělce a jeho vlastní melancholie. A možná že právě skrze taková pozorování a úvahy vede cesta k pochopení sebe samého.  

V knize tyto odkazy na výtvarná či performační díla doplňuje autorka ovšem ještě jednou poněkud specifickou tvorbou. Frankie totiž během let sama pracuje na vlastním projektu a tím jsou fotografie mrtvých zvířat. Poněkud zvláštní, avšak velmi výstižná tematická řada. Jde o mrtvé ptáky, auty přejeté lišky na silnici, zmrzlé ježky v zahradě, utopené myši. Dávají název každé z kapitol a ohraničují ji malou černobílou fotografií. Celou knihu tak podivně, ovšem velmi výstižně drží pohromadě. Nejpříhodnější snad bude drobná citace: „Nějak si mě vždycky najdou. Číhají v křoviskách u silnice, aby se mi vrhli pod kola fiesty. Padají z nebe schválně mně k nohám. A jak se můj malý svět čím dál víc rozpadá, připadá mi příhodné, že ti tvorové taky hynou. Umírají se mnou; umírají za mě.“

Sara Baume, tak jako ve své prvotině Jasno lepo podstín zhyna, kreativně pracuje s citlivou lidskou duší a svou postavu tak dokáže velmi autenticky ztvárnit. Vyšlapaná čára je autofikcí, díky čemuž se ještě více dotýká skutečných životů těch čtenářů, kteří si procházejí podobnou „krizí čtvrtiny života“ a takové zkušenosti jsou jim vlastní. Nejen pro ně ovšem autorka skrze poetický jazyk a obrazotvornost knihu uceluje do opravdu zajímavého díla, které vyniká jak příběhem, tak osobitým tvůrčím stylem. Dějová linka pomalu plyne kupředu, zastavuje se a vrací, zamyšleně čeká. Noříme se do představ a dojmů, ve kterých hledáme ono „něco“. Svým způsobem jsme ale všeho již dávno plní, musíme se jen rozhodnout udělat další krok. A stejně jako hrdince Vyšlapané čáry nám to nakonec může přinést svobodu.