Chceš-li rozesmát pánaboha - Michael Třeštík

 Pro všechny milovníky literatury, pro všechny nadšence do 20. století, 

pro všechny, kdo chtějí slyšet rodinný příběh, pro všechny 😊

Román Chceš-li rozesmát pánaboha od Michaela Třeštíka je vzpomínkovým příběhem na autorovo rodiče Vladimíra a Libuši Třeštíkovi. Z vyprávění, deníků a dopisů Michael Třeštík sepsal autentický román, který začíná vzpomínkami jeho otce jako legionáře a postupně se dostává přes celé dvacáté století až do současnosti. 

Vladimír Třeštík byl hudební skladatel a kritik a Libuše Třeštíková byla profesorka češtiny. A protože se oba pohybovali v kruzích politiky, literatury a umění, jejich přáteli byli například František Halas nebo Jaroslav Seifer, kteří mimochodem Libušku velmi obdivovali a ta jim dokonce i pomáhala s jejich tvorbou. Od mládí se také znala s kritikem Václavem Černým, se kterým po celý život byli blízcí přátelé. A tak se v tomto románu setkáváme s velkými literárními i politickými osobnostmi dvacátého století a co je nesmírně zajímavé - díváme se na ně jako na úplně obyčejné lidi, jako na přátele manželů Třeštíkových. Vladimír Třeštík se přátelil s Josefem Koptou, Libuši zase obdivoval Karel Toman, v zahraničním odboji se setkali s významnými politiky... Já jsem se jako student češtiny prostě rozplývala (ještě když teď vím, že Halas se Seifertem Libušce vymysleli přezdívku Smuténka a tak se jmenuje samostatná sbírka básní, kterou jsem četla!:) a až to budu číst znovu, budu se na to dívat zase trochu jinak.

Ještě abych vám přiblížila styl psaní - lehký, čtivý jazyk s osobitým humorem, kdy málo slovy je vyjádřeno mnoho. Což mi připomíná, že jsem hned po tom četla od Aleny Mornštajnové Tiché roky, a tak jsem si všimla toho obrovského kontrastu v psaní, kdy obě knihy byly podobně dlouhé, byly zasazeny do stejné doby, ale Mornštajnová psala vše zdlouhavě a řekla málo, kdežto Třeštík málo slovy popsal mnoho a z jeho knížky mám mnohem větší zážitek. Krásný rozdíl v odpočinkové a "vyšší" literatuře :).

Každopádně, Chceš-li rozesmát pánaboha - skvělá kniha. Přiblížila mi období 1. republiky, dobu válečnou i poválečnou, komunismus, underground a devadesátá léta, ale především se mi líbil ten osobní rozměr. Jedná se vlastně o takovou rodinnou kroniku. Je to psané v ich-formě a jelikož je vypravěčem sám autor, syn dvou "hlavních hrdinů", do příběhu vstupuje třeba se slovy "a tohle mi máma vyprávěla takto", což mi přijde hrozně milé a autentické :) Je to hezké čtení, moc všem doporučuju.