Naruby - Joris Karl Huysmans

 Chaotická spousta četby a uměleckých meditací, kterou nahromadil za dobu své osamocenosti a která měla být jakousi hrází zadržující proud starých vzpomínek, byla náhle odplavena a vlny se začaly rozlévat a zahlcovat přítomnost i budoucnost, stápěly všechno pod rozlitou hladinou minulosti, naplňovaly jeho ducha nesmírnými rozlohami smutku, na nichž plovaly jako směšné trosky všelijaké bezpodstatné epizody jeho života, všelijaké absurdní nicotnosti.

V díle Naruby od Jorise Karla Huysmanse jsem se podívala do duše člověka, který trpí duševní nemocí. Des Esseintes se odstěhuje na venkovní sídlo, v němž se osamocen probírá svou uměleckou sbírkou a vlastními vzpomínkami a pocity. Je to dílo stejně tak naturalistické a syrové jako je i mistrně jemné a umělecké jak formou, tak konkrétními výjevy. Huysmans miloval umění, a tak i des Esseintes je muž obdivující velké malíře a spisovatele. Jejich díla, kterými se v domě obklopuje, jsou tak zvláštně živoucí a strastné, což díky skvělému autorovu popisu sami pocítíte. Zvláštní lásku pak des Esseintes chová ke Gustavu Moreaovi, Goyovi, Edgaru Allanu Poeovi a Charlesu Baudelairovi. Jsou to umělci chmurní, citliví k trýzním života. Des Esseintes se k nim často vrací a Huysmans je v krátkém úseku velmi dobře představuje. Pro někoho to bude dílo převážně dekadentní, pro někoho filozofické, pro dalšího zase psychologické. Já osobně ho vnímám jako zasněný pohled do duše umělce, do duše plné smutku a krásy.