K majáku - Virginie Woolfová

Jak mohl tenhle svět stvořit Bůh? ptala se. V duchu vždycky došla k závěru, že neexistuje řád, spravedlnost a rozum; ale utrpení, smrt a chudoba. Neexistuje zrada tak nízká, aby ji svět nedokázal spáchat, to věděla. Žádné štěstí netrvá, to věděla. Pletla s pevnou vyrovnaností, a aniž by si toho byla vědoma, tak napjala a zpevnila rysy své tváře navyklou vážností, že když přešel kolem její muž nemohl si nepovšimnout té vážnosti v jádře její krásy. Rozesmutňovalo ho to a její nedosažitelnost ho bolela, a jak prošel kolem, měl pocit, že ji nedokáže ochránit, a když dospěl k plotu, byl smutný. Nemohl udělat nic, čím by jí pomohl. 

K majáku je první knížka, kterou jsem od Virginie Woolfové četla a byla opravdu nádherná! Zároveň však tak neskutečně osamělá a smutná, že se musím nejdříve nadechnout, než si přečtu další její dílo.

Příběh je v podstatě nedějový. Je složen pouze z vnitřních monologů několika postav - paní Ramsayové, jejího manžela, dětí a známých. Zachycují jejich dojmy, myšlenky, skryté momenty lásky i úzkosti. Z pobřeží ostrova vzhlíží k světlu majáku, který je pro ně ale nedosažitelný. Tak, jak si jsou vzdáleni i oni sami v lidské podstatě osamělosti. 

 Není to lehké čtení, ale je krásné. Moc se mi líbily opakující se motivy moře, vody a květin, což podle mého i dokonale charakterizuje Virginii Woolfovou. Rozhodně to musela být velmi zajímavá osobnost. Jestli se s ní chcete seznámit, román K majáku je pro to skvělým začátkem.